První jízda

Tak už mám za sebou první jízdy v autoškole. Myslím, že jsem to zvládla celkem obstojně. Nikoho jsem nezranila a i auto zůstalo bez škrábnutí. Jediné co mi dělalo trochu starosti byl můj “profesor”. Tomu roztomilému pánovi s velkým nosem bych hádala tak min. 80 let. Byl takový drobounký, měl na sobě tenisky, rifle a křiklavě žluto-zelenou šusťákovou bundu – nešel přehlédnout. Pořád chrchlal a dost děsivě hlasitě dýchal. Když mi něco vysvětloval, tak občas prohodil nevědomky nějaký to německý slovíčko, takže jsem se jako bonus naučila ještě i pár nových výrazů. Když zrovna nemluvil, tak si notoval s rádiem. No, ale nakonec jsme to spolu zvládli a prý už se na mě zase těší. Říkal, že o víkendu jede s vnoučkem někam lyžovat, tak doufám, že se mi dědula vrátí v pořádku.

Jinak téměř nic nového. Žádné zlepšení nepozoruju. Pilulky mi zatím příliš nezabírají, ale Dr. říkala, že to potrvá tak měsíc, než budou nějaké viditelné změny.

btw včera jsem si koupila super sluneční brýle (i když jejich cena už tak super nebyla) a od té doby pořád prší, chjo

Events

Tak jsem ve čtvrtek šla k paní doktorové. Objednaná jsem byla na jednu hodinu. Trochu blbá doba, protože jsem se nestíhala včas poposunout ze školy do ordinace, tak jsem si vyprosila povoz. Taťulda na mě čekal před školou a odvez mě. Nakonec jsem doběhla za minutu jedna, jenže… v čekárně jsem strávila 58 minut (stopovala jsem to :-/), s tím, že milá paní Dr. vždycky jen strčila hlavu mezi dveře se slovy “čekejte slečno”. Tak jsem čekala. V ordinaci jsem byla sotva 10 minut, vyfasovala recepty na nějaké barevné pilulky a mohla jsem jet domů.

V pátek jsem nemusela do práce ani do školy. Najednou jsem nevěděla co mám dělat. Většinou si poradím, ale včerejšek byl mrtvej.

Sobota zatím probíhá jako každá jiná. Ráno posilovna s K., pak oběd (byl fakt dobrej), taky něco málo do školy. Teď už se mi zase nich nechce. Jsem poslední dobou nějaká líná. Chtěla jsem si dodat energii a vzít si čtvereček čokolády – nakonec jsem vyzobala celou tabulku.

btw duševní rozkolísanost a nevyrovnanost lionne dosáhle svého top vrcholu. Poslední dobou je čím dál tím těžší usnout a v noci se neprobouzet; ale to tu nebudu raději rozpitvávat

Další dva dny

Tak pondělí bylo dosti krušné, nicméně nepřineslo kýžený výsledek. Doktor “Karotka” mi příliš nepomohl a jediný efekt, který mi návštěva jeho roztomile barevné ordinace přinesla bylo to, že jsem musela vypláznout 600 kaček. Ale abych nebyla jen negativní vůči této doktorské mrkvi – měl alespoň příjemný hluboký hlas.
Nové medicínské divadlo mě čeká ve čtvrtek. Něco jako druhý pokus, jen s tou výjimkou, že nejdu ke Karotkovi ale k Dášence. Ano – vyměnila jsem pana doktůrka za paní doktůrkovou. Ovšem strach a hrůzu mám pořád stejnou. To je asi ten jediný pocit, který mi neustále zůstává.

Jinak dnes ráno jsem kónečně dostala mail od prófy. Čekala jsem na něj už od pátku. Měl mi v něm sdělit, jakou super jedinečnou knihu mi vybral, abych si ji přečetla a poté udělala recenzi a referát. Celý víkend jsem se modlila “Bóže, jen ať není psaná v němčině”, to bych ji totiž mohla číst klidně celý léta a stejně bych jí asi nikdy neporozuměla. Nemám ráda němčinu. No… a moje modlitby byly vyslyšeny.
OVŠEM když jsem dnes ráno hltala slova “Vážená slečno…. velice doporučuji výtečnou knihu …. s úctou…” blablabla. Super. Kniha tedy není v němčině. NE – je totiž celá v polštině (vlastně celá přeci jen ne – resumé je psáno německy). Na to abych ji přelouskala mám měsíc. Jestli to zvládnu musím se jít asi opít nebo něco ;o)

Jak dny plynou

… posledních pět dní mého života:

I) středa - nic zas až tak zajímavého se nestalo. Byla jsem s K. v posilovně. Potřebovala jsem se odreagovat a taky jsem se urputně snažila zahnat myšlenky na H. abych si nic nemalovala na růžovo. Naložila jsem si pořádnou zátěž a už po cestě domů jsem cítila, že se večer nejspíš nepohnu. Ale co na tom.
II) ve čvrtek jsem musela na celý den do škóly. Večer jsem pak poctivě držela pěsti kamarádce, která měla schůzku s jedním chlapíkem a pak jsem taky prolívala hrdlo vínem (ale jen trošinku, fakt. Vždyť nic se nemá přehánět, že?)
III) pátek – jóóó, tak to byl naprosto jedinečný, pozitivní, super, geniální a absolutně úžasný den.
IV) pohodovou sobotu bych charakterizovala slovy: knedlo vepřo zelo, buchty, buchty a zasejc buchty – ano byla jsem u babičky.
V) během nedělního dopoledne probíhala regenerace v posilovně; sobotní jídlo bylo totiž dost náročné a pohyb by to mohl alespoň částečně napravit ;o)


Někdy si člověk musí šáhnout až na dno. Já jsem bohužel na tom blbým dnu rypákem zaražená už několik měsíců. Od úterka se ale začalo něco dít a tento pátek by se snad mohl počítat jako část jakéhosi odrazového můstku. Druhá část bude přidána v pondělí, kdy mě čeká ještě jedna důležitá (pro mě ale ne příliš veselá a dost obávaná) událost. Chjo, mám z toho fakt strach. Pak by snad ale mohla nastat už nějaká změna.

Úterní večer lionne

Včera lionne zažila po delší době opět příjemný večer. Zajela si s H. do Olympie a konečně se zase skvěle bavila.
Snad jediný menší zádrhel nastal, když mě chytla mlsná a protože vím že boj s ní by byl předem prohraný, raději jsem si hned objednala zmrzlinu. Já chtěla tři kopečky, ale paní číšnice mi chtěla dát jen jeden (jeden tákhle malinkatý; vždyť by se v tom téměř gigantickém skleněném poháru úplně ztratil); – nevím proč jen jeden, tak strašně zas nevypadám; ehm… teda myslím. Nakonec jsem si svoje tři kopečky vybojovala – dva citrónové (mám až příliš sladký život, tak jsem to chtěla něčím vyvážit), a jeden kopec vanilkové. Soukala jsem do sebe zmrzku super dlouhou lžičkou a poslouchala H. Nakonec jsem všechno poctivě zalila kávou. Pak jsem ovšem doufala, že se tyhle dvě pochutiny navzájem snesou bez větších problémů a nenastane něco jako akce-reakce. Záchod nebyl příliš blízko a mě sprint nikdy moc nešel. Naštěstí se nic nestalo. Mám kachní žaludek, který snese téměř vše a to v různých kombinacích.
Po tomhle kalorickém nášupu šla lionne zase po dlouhé době do kina. Nóóó – koukala jsem na ten film jak puk; Blood Diamond, byl opravdu dost blood. Uf. Ale film byl super; na konci jsem měla i husí kůži.


Po cestě domů jsem se málem připekla – vyhřívaná sedadla v autě mě dostala. Pálil mě zadek, ale bylo to příjemný. Ani se mi nechtělo z toho kočáru vystoupit a jít domů.

Prostě Super úterní Večer

Jsme savci…

takže občas taky nasajem…

a včera večer jsme nasávali. Někteří se přisávali a jiní zvládli bez problémů oboje. Ovšem lionne, ta jen nasávala (výhra či prohra??).

Po cestě domů, si ke mně v rozjezdu přisedl jeden mladík. Myslím, že během deseti minut jízdy jsem stačila do detailu zaznamenat poslední tři roky jeho života. Brečel, vzlykal a povídal a povídal a povídal. Opustil ho přítel (ano, přítel, nespletla jsem se). Vyslechla jsem si jeho životní příběh a jediné na co jsem se celou dobu opravdu pekelně soustředila bylo to, aby mě nešťastný chlapík nepozvracel – taky nasával (štěstí bylo, že se nepřisával).

Teď mě bolí hlava a svět se točí.

Valentýn vs autoškola

Valentýn – ach jo. Je to jako každý rok; nevím čím to, ale posledních pět let jsem vždycky na Vánoce a na Valentýna jak kolík v plotě. Ne že bych lpěla zrovna na tomto svátku, ale stejně se cítím trochu víc sama než jindy.
Abych si tu hloupou skutečnost nemusela tolik připouštět, začala jsem listovat v pravidlech provozu na pozemních komunikacích a kupodivu tohle geniální dílko mě absolutně rozptýlilo. Věty typu: Řidič nesmí řídit vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo řidič nesmí vyhazovat předměty z vozidla; mě opravdu baví.
Taky některé “logické“ popisy a vysvětlení situace, jako: Při souběžné jízdě umožní řidiči vozidel jedoucích v průběžném pruhu řidičům vozidel do tohoto pruhu předjíždějících z pruhu, který přestal být průběžným, vjet tak, aby se vozidla jedoucí v průběžném pruhu a vozidla do něho přejíždějící mohla řadit střídavě po jednom do jízdního proudu průběžného pruhu mě rozhodně nenechávají chladnou ;-D Myslím, že někdo kdo dokáže vymyslet takto úžasnou větu, má nejspíš dost živou představivost. A to jsem teprve na straně 37. Jsem zvědavá jaké zajímavosti se ještě dozvím.

Jinak přeji všem "Šťastného Valentýna"

Tydýt

Tak a je to tady. Jedna malá a nejspíš taky dost nebezpečná novinka - přihlásila jsem do autoškoly. Jo vím.… už jsem na to asi trochu stará. Většinou ji všichni dělají když mají čerstvých 18 a to mě není už dost dlouho. První jízdy mám ale až příští měsíc, takže se zatím nikdo nemusí strachovat o svůj život. Od března se však raději držte v dostatečné vzdálenosti (50 až 100 metrů by snad mohlo stačit) od jakékoli brněnské silnice. Možná by nebylo od věci zde zveřejnit rozpis mých jízd, aby jste věděli, kdy přesně nastane ona kritická doba, kdy máte raději utíkat.
Snad se nebude odehrávat něco jako: A je to, mám řidičák! Konečně můžu řídit vlastní auto a nemusím poslouchat instruktora: "Tudy ne, je tu zákaz vjezdu!", "Jedete do protisměru!" nebo "Pozor na tu starou dámu! Brzděte!". Snad nebude muset poté autoškola zorganizovala party na oslavu mého odchodu.

Vím, že spoustě chlapů stávají vlasy hrůzou, když vidí ženskou za volantem, ale myslím, že ne vždy je to tak hrozný. Ovšem co se vyklube ze mě, to fakt netuším. No nic, max. budu zase jezdit jen MHD nebo budu chodit pěšky abych neohrožovala své okolí =o)

Všem „sýrařům“

Tak to je mazec. Brouzdala jsem po netu a čekala co nového objevím, a tohle mě opravdu pobavilo. Jestli jste zaslepení milovníci sýru a máte hodně volného času, tak potom můžete denně po dobu čtyřiadvaceti hodin na internetu pozorovat zrání sýra. Farmáři ze západní Anglie si totiž zřídili webovou stránku, kde sýroví nadšenci mohou pozorovat zrání 25 kg těžkého kusu čedaru. Dobrodružné povahy jistě budou fandit neohroženým plísním a bakteriím – johóó.
Super, ne? Jsem na to koukala pět minut a pak se mi udělaly mžitky před očima a dostala jsem hlad :-).



A malý typ na závěr: největší událost dne je na adrese www.cheddarvision.tv k vidění kolem desáté ráno, když je bochník pravidelně obracen =o) Tak s chutí do toho

Splín č. II?

aneb “Být člověkem je umění" - Novalis

Poslední týdny mám pocit, že se motám pořád v kruhu, dokolečka a dokola, a nemůžu z něj ven. Už se mi z toho začíná točit hlava. Jsem roztěkaná, na nic se nedokážu soustředit a téměř nic mi nevychází ani zdaleka tak, jak bych chtěla. Optimismus mě opustil a pomalu, ale bohužel zcela jistě se ze mě stává nevyléčitelná pesimistka. Fakt začínám slepě věřit moudrému Voltairovi a tomu, že “Optimismus je takový zažraný názor, že všecko je dobré, i když je to zlé”. Zní to docela pravdivě, že?
Pak tu máme další tvrzení: “Jsme zodpovědní nejen za to co děláme, ale i za to co neděláme” – Moliére, a je to nejspíš taky pravda. Nevím teda co konkrétně dělám špatně, ale nejspíš něco určitě jo. Jinak bych se necítila tak mizerně a nepsala bych sem tyhle kecy, který stejně nikoho nezajímají.
Ale pozor, jak pravil Oscar Wilde “Všichni vězíme v bahně, ale někteří z nás se dívají ke hvězdám”. Ovšem dnes večer (a vlastně posledních pár večerů) mám pocit, že já jsem ta černá ovce, co má sklopenou hlavu a hvězdy nevidí. Měla bych ji asi začít pomalu zvedat protože “Člověku, který si zlomil nohu, můžeme v jeho neštěstí pomoci tím, že ho přesvědčíme jak snadno si mohl zlámat vaz” – Immanuel Kant; tahle moudrost se mi fakt líbí, takže od zítřka se pomalu začnu dívat tam nahoru ke hvězdám i kdybych si na to měla vzít hever. Musím. Jinak s touhle hloupou a nicotnou náladou vysosám všechny zásoby vína co nám doma ještě zbyly a tím uvrhnu do zoufalství i rodiče, kteří si nebudou moci nalít decánko večer k televizi. Měla bych přestat dokazovat (ne)pravdivost že “Zcela šťasten se necítí nikdo, ledaže by byl opilý“ – Arthur Schopenhauer a spíše se snažit dokázat že “Kdykoli nás postihne neštěstí, nechává štěstěna pootevřená dvířka pro lepší časy” – Miguel de Cervantes Saavedra. Vždyť “Plakat nad minulým neštěstím, to je nejjistější prostředek, jak si přivolat další” – William Shakespeare.
No jo, ale kde mám ty malinkatý “dvířka” hledat? Myslím, že teď bych přehlídla i velký vrata, pokud by nebyly natřený na červeno a přímo bych do nich přímo nevrazila.

“Moudří lidé mluví, protože mají co říci; hlupáci mluví, aby něco řekli” – Platón, takže radši budu mlčet a půjdu asi spát, neboť “I myšlení občas škodí zdraví” - Aristoteles a já už těch blbin na jeden večer vymyslela až moc.

Dobrou noc

Sem a tam

Dnešní den jsem měla přesně nalinkovaný (na minuty), abych stihla vyřídit vše co potřebuju a ještě přišla včas do práce na odpolední směnu. Na malém papírku jsem měla napsané co mám udělat a kam zajít. Když nad tím teď přemýšlím, že jediné co mi vyšlo podle plánu bylo to, že jsem vůbec vstala a pak během dne taky dorazila do práce.
Včera večer jsem si poctivě natáhla budík abych nezaspala. Ráno jsem posnídala a vyrazila do víru velkoměsta.
První zastávka měla být u obvoďačky. Nemám ráda doktory a snažím se k nim chodit co možná nejméně, takže jsem samozřejmě neznala její ordinační hodiny. Hned před naším barákem jsem nasadila ukrutné tempo a zarazila se až o dveře ordinace, a to doslova. Vzala jsem za kliku, jenže jak jsem byla rozběhnutá narazila jsem nosem do dveří. Bylo zamčeno. Nastal tedy první problém. Otevřeno měla až od desíti. Chvíli jsem nadávala a pak jsem si řekla, že půjdu raději k druhé doktorce, ke které jsem měla namířeno a od které jsem dost nutně potřebovala recept. Naskočila jsem do šaliny a jela na druhý konec města. Vyběhla jsem do patra … a znovu jsem se zarazila o dveře na kterých byl vyvěšen papír se vzkazem, že paní doktorka má dovolenou, ale sestra že má být v době ordinačních hodin přítomna. Tak jsem se trochu uklidnila. Sestra mi stačí, ne? Zazvonila jsem … a ono nic. Ticho. Až po chvíli jsem si všimla ještě jednoho malého ušmudlaného a otrhaného papírku: “Jsem u doktora. Sestra”. CO??? To si snad dělá srandu?? Tak to už jsem nadávala trochu víc a taky trochu dýl. Byla tam taky ještě vyvěšena adresa doktorky, která má být jako “zástupce”. Sbalila jsem teda svých pět švestek a jela jsem zase zpět do centra za “zástupcem”. Po chvíli hledání jsem našla správnou budovu, vyšplhala se do patra a když jsem našla ty správné dveře, jsem myslela že mě omejou. Byl na nich papír jak kráva se vzkazem “Z důvodu nemoci neordinujeme. Pacientům se omlouváme”. Slova co se mi draly na jazyk tady nemůžu ani napsat.
Rozhodla jsem se tedy vrátit ke své původní doktorce, s tím, že za tu dobu co jsem procestovala, se sestra už jistě vrátila. Nebyla tam. Čekala jsem na tu krávu (pardon) ještě hodinu, ale nepřišla. Pak jsem musela do práce.
Moje nálada je hluboko pod bodem mrazu. Nemám ráda doktory. Ach jo.

Před krávou doleva...

Tak včerejší večeře se zdařila. Nejdřív jsem byla dost nervózní, ale když pro mě v osm přijel kočár, naštěstí to ze mě všechno spadlo (oblečení zůstalo) a večer mohl začít.
Když jsme vešli do reštyky, hned se nás zmocnil číšník a už nás vedl k prostřenému stolu. Jak jsem uviděla tu spoustu vyleštěných příborů a nachystané skleničky, všechno přesně na svém místě a lesknoucí se v tlumeném světle, tak to na mě mělo zhruba stejný efekt jako když psovi podáte kost – div jsem nezačala slintat a okamžitě jsem dostala neuvěřitelný hlad.
Jídlo jsme měli vybrané hned a s vínem jsme si nechali poradit, jen to čekání bylo pro mě menší utrpení. Naštěstí společnost byla příjemná. Když nám jídlo donesli tak i přes můj vyprovokovaný pocit hladu mi ta porce připadla opravdu hodně velká; a nejspíš nejen mě, protože i Z. se zeptal, jestli je toto normální porce. Ovšem náš milý číšník se nenechal zaskočit, pousmál se a začal vysvětlovat co se v kuchyni přihodilo. “No víte, máme nového kuchaře. Je tu jen pár dní a ještě nedokáže zcela odhadnout velikost porce. No, takže ta vaše je tak trošku větší než velká, ale nemějte žádný strach. Když to nedojíte, velmi rádi vám jídlo zabalíme domů”. Super… hned jsem si pomyslela, že budu mít alespoň co k snídani a vykouzlila jsem úsměv od ucha k uchu (Snídaně ovšem nebyla, protože jakmile jsem ještě teplý balíček donesla domů, hladová rodinka mě o něj připravila – taky jim chutnalo).
Další menší zpestření pro ostatní hosty jsem připravila, když jsem hledala toalety. V téhle restauraci jsem byla poprvé a nevěděla jsem kudy kam. Snažila jsem se být nenápadná a pokukovala jsem, kde objevím ony dveře s holčičkou sedící na nočníku. Ovšem pan číšník opět nezklamal a svým velmi pronikavým hlasem mě navedl na tu správnou cestu. “Slečno vidíte tu krávu? (Na chodbě stála velká plastika krávy s barevnou kravatou a kloboučkem. Nedala se přehlídnout a pan číšník se nedal přeslechnout.). Tak to musíte přesně tímhle směrem a před krávou doleva”. Jasně to nemůžu minout, “před krávou doleva” opakovala jsem větu. Pár hostů se pousmálo a já jsem se snažila co nejrychleji zmizet.
Zbytek večera proběhl už bez větších problémů. Kočár mě odvezl až domů a já se odkulila do postele.

Dobrý pocit

Tak včera jsem byla zase po dlouhé v posilovně. Řekly jsem si s K., že se sebou musíme něco udělat, tak jsme začaly raději hned, aby nás ta chuť nepřešla. Abychom to ale příliš nepřehnaly, plazily jsme po těch zázračných strojích jen něco málo přes hodinu a pak hurá domů a doplnit zásoby energie. Večer jsme náš dopolední úspěch byly ještě oslavit v hospůdce. Takže efekt z našeho dopoledního cvičení byl nejspíš nulový. Alespoň jsme měly dobrý pocit, ne? – asi; já teda jo, i když jen do chvíle než jsem se znovu najedla/přejedla :-) Příště se musím víc hlídat. Jojo, příště to určitě vyjde.
Dnes mi však některé pohyby dělají trošku problém, např. chůze do schodů, úúú to bolí, ale zpětně mi to připomíná naše cvičení a dobrý pocit je zpátky. Musím si jej udržet ještě alespoň do večera, pak mě zase jistě opustí, páč jsem pozvaná na večeři. Hmm…. už to vidím – mňam.

Pracovní den

Opravdu jsem včera napsala, že se těším do práce? To není možné – nejspíš šlo jen o krátkodobé pominutí mysli. Dneska to bylo v práci děsný; asi nějaký erupce na slunci nebo co, ale lidi byli dost protivný. Jednomu pánovi jsem vysvětlovala asi pět minut, že když jednostranná kopie stojí korunu, tak oboustranná stojí dvě kačky. Nebyl sto to pochopit a nakonec mi řekl, že tomu vůbec nerozumím a odešel; ještě od dveří na mě zlostně mával hůlkou. Dědek jeden. Pak přišel zase jinej chlapík a chtěl něco okopírovat na velikost A1 a nevěřil mi, že u nás to nejde když nemáme stroje pro velkoformátové kopírování. Takže mi nadal že ho odmítám obsloužit, poslal mě někam, třískl dveřma a byl pryč. Tak to pokračovalo až do konce pracovní doby.
Ještě že už jsem zase doma. Kafíčko, pohodička, nohy na stole…

Taky jsem si právě přečetla svůj horoskop a cituju “Dny, které budou zasvěceny lásce se však kvapem blíží a vy se už dnes musíte poohlížet po vhodném a příjemném protějšku”. No... dnes už se nejspíš po nikom poohlídnout nestihnu, takže tyhle plány budu muset odložit až na zítřek. Už to vidím: do práce, do knihovny, nakoupit a domů. Jsem zvědavá kde ten vhodný protějšek bude :-)

Co se nestalo

aneb další nudný víkend za námi.

Nestalo se vůbec nic. Semestr utekl nějak rychle, zkoušky už mám dávno za sebou a teď najednou nevím co dělat. Co jsem potřebovala dodělat doma, uklidit nebo přerovnat – všechno je hotové a ostatní plány mi jaksi ztroskotaly (bohužel mojí vinou).
Víkend byl jednotvárný a nudný. Bloumala jsem po bytě a snažila se zabavit. Večer jsem se pak zmocnila ovladače od telky a cvakala a cvakala; na ČT 2 dávali Draculu. Nebyl v programu, takže jsem ho nestihla od začátku, ale bylo to nejpříjemnější zpestření celého dne. Zesilovala jsem a zeslabovala jednotlivé písničky a pobrukovala si; ale opravdu jen potichu, protože při mém zpěvu praskají snad i skleničky. Po skončení jsem byla zase pěkně na měkko a atakovaly mě hloupé myšlenky. Potřebovala jsem se rozptýlit, tak jsem sedla k počítači a najela na blog mé kamarádky. Její článek “Couples vs single” mi připomněl, že nejen já řeším tyhle hloupé problémy. V posteli jsem ještě asi hodinu zevlila. Pak jsem začala počítat ovečky, ale u čísla 568 jsem to vzdala a začala si číst… Ráno jsem našla chudáka knihu na zemi, ale naštěstí to odnesla jen s ohnutým rožkem.
Nevěřila bych že kdy zplodím takovou myšlenku, ale zítra už se těším do práce.

Den blbec

Už od rána je všechno jaksi divně pokřivené. Vzbudila jsem se s pocitem neuvěřitelné únavy a přesto jsem už nedokázala znovu usnout. Chvíli jsem se ještě převalovala, ale nakonec jsem vstala. Snídala jsem ve spěchu u počítače a snažila si na poslední chvíli objednat přes net knížky v knihovně a u toho jsem se polila kafem. Polovina opravdu horkého obsahu hrnku mi ladně přistála v klíně (au) a druhá na klávesnici (sákra). Ve zmatku jsem to začala stírat a až po chvíli jsem si uvědomila že to něco, čím všechno to svinstvo utírám není nějaký hadr, ale triko, který jsem měla přehozený na židli a připravený že si jej dnes oblíknu – a byla jsem naprosto vzhůru. Když jsem vylezla z nory, ujela mi šalina, a pak na hlavasu další. V knihovně mě opět dohnala únava a jak jsem se namáhavě šplhala do schodů, pozapomněla jsem zvednou jednu nohu a natáhla jsem se jak široká tak dlouhá a papíry se mi rozletěly po schodišti. Všichni se náramně bavili jen mě to zase až tak směšný nepřipadlo. (i když teď když si zpětně promítám, tak jsem musela vypadat opravdu nádherně). Později v práci jsem pak obsluhovala automaticky a ani jsem nevnímala co dělám. Když mi jedna stará paní darovala čokoládu – to se mi opravdu nestává často, tak jsem tu tabulku mléčné čoko chtěla okopírovat (pracuju v copy centru) a už jsem ji markovala na kasu. Až pak jsem pochopila že to je dárek od ní. Chvíli jsem jen tak koukala a pak jsem, absolutně vyvedená z míry, poděkovala a paní spokojeně odcupitala. Teď sedím doma a zatím všechno probíhá bez větších katastrof. Tak uvidíme.
Zítřku zdar

Převzato

Uncle Sam: Put it in the Czech Republic!
Martin Fendrych

George Bush rozhodl, že protiraketový radar USA umístí v Česku. A u nás se rozjela debata.Mirek Topolánek: “Radar je dar a járádar.” Nerozuměli mu. “Já rád dar,” vyslovil lépe. “Já rád radar, ty rád radar, on rád radar, trumpeta!” To už pochopil každý.Jiří Paroubek: “No tak já myslím, že každého slušného českého občana muselo urazit, že na české ministerstvo obrany tu žádost volal vrátný z amerického ministerstva obrany.” Saša Vondra, zastánce jednoho radaru USA na každém českém čtverečním kilometru, zvolal: “To je lež, to nebyl vrátný Pentagonu, nýbrž údržbář!” Paroubek prohlásil, že to tedy mění situaci. Jak si představuje adekvátní žádost? “Musí přijet Líza Rýžová, padnout na kolena a poprosit.”Čunek: “Já nejsem rasista, já jen doufám, že radar nebudou obsluhovat nepřizpůsobiví občané.” Kteří? “Ti, co nejsou v noci vidět,” děl záhadně. Ale výhrady stáhl. Potkal ho americký velvyslanec a nabídl mu půl milionu v dolarech cash. “499 tisíc v korunách,” řekl Čunek, “to je má taxa.” A strčil je doma pod polštář, že je za rok odnese do banky.Zaorálek: “Volal mi ruský raketogenerál Semjon Semjonovič Antiradarov, že Putin utáhne kohouty u plynu a ropy. Jsem zimomřivý a snadno nastydnu,” plakal, “jsem proti radaru!” Langer však jeho obavy rozptýlil: “Agent naší rozvědky Ivan mi hlásí, že ruské kohouty zarezly a nejdou utáhnout.”Klaus: “Na radar se mračím,” prohlásil, “ale proti raketám nic nemám, sám jich vlastním několik, dřevěné i grafitové.” Takže rakety, Georgiku, žádný radar.

Opravdu perfektní článek. (Převzala jsem jej z časopisu
)
Jóó, jeho střevo na psaní bych taky chtěla.

Jen krátce

Jak je to jenom možné. Opravdu se nestačím se divit.
JÁ – ve svých letech vysedávám v knihovně, občas zajdu i do školy, nebo trávím čas v práci. Každý den je stejný. Řekla bych, že pořád stejně nudný.
A můj DĚDA? “Užívá” si své stáří v domě s pečovatelskou službou (to je trochu s nadsázkou; samozřejmě). Chodíme jej navštěvovat každý den (teda ne každý den všichni, ale vždycky někdo) a dnes si nám postěžoval, že ho zdejší babičky, tedy pardon “postarší dámy”, neustále obletují a žádají si od něj pusu.
Můj vlastní dědoušek mě v tomto směru nejen strčí do kapsy, ale bez problémů dokonce překoná :-) Nejspíš bych se od něj měla něco přiučit.

Plány na dnešní den…

…rozhodla jsem se raději nemyslet a od rána se proto snažím něčím zaměstnat. Nejdřív jsem si zaplavala ve vaně, pak brouzdala po netu, chvíli četla a dělala taky něco málo do školy, ale to opravdu jen málo; i snaha se cení, ne? Vlastně jsem jen otevřela nějakou učebnici a koukala. Tenhle stav vzájemné hypnózy vydržel necelých 5 min. Dokonce, když jsem se u snídaně doslechla, že taťulda pojede shánět nějaké drobnosti do domácnosti, nabídla jsem se, že pojedu s ním. Super, takže program na dnešní den by byl.
Celé odpoledne jsme tedy objížděli obchoďáky typu Bauhaus, Hornbach a sháněli jsme různé věci jako svorky, třížílový kabel (měli jej dokonce ve zlaté izolaci, která se nám hodí k lustru). Nato jsme se poposunuli zase do jiného gigantického obchůdku, a koupili tu pro změnu nějaký digitální teploměr za okno. Opravdu zábavné - plula jsem mezi regály, čučela jak pulec a nemyslela. Když jsem se zamyslela, bylo to hlavně proto, abych zjistila kudy ven a kde najdu taťku (protože jsem se neustále někde ztrácela). No a když už jsme byli na těch našich velkých cestách zajel se mnou papínek i do Ikei, abych z toho taky něco měla. Slintala jsem nad nábytkem a velmi živě si jej představovala u sebe v pokoji. Byla jsem ovšem velmi jemně upozorněna, že se nic velkého kupovat nebude a že mám povoleno jen koukat a nesahat. Nakonec jsem si koupila stojan na časopisy – taky dobrý.
Potom cesta domů, kafíčko a eurosport. Hlavně nemyslet a hlavně to předsevzetí dodržet alespoň do večerních zpráv.

Splín č. 1?

Růžová - od nového roku šlo všechno líp. Dařilo se mi. Byla jsem šťastná (je to dost blbý a opotřebovaný slovo, ale myslím, že přesně vystihovalo můj tehdejší povznášející stav).

Posledních pár dní bylo ve znamení snad všech odstínů šedé, plných nejistoty a přemýšlení. Počínaje středou a konče včerejším večerem.

Dnešní černobílé ráno v sobě ještě mělo naději - malou; ale přece jen tu byla.

A teď? … všude je černo, tma a ticho…

---------------------


Jednou, když jsme s Hančou řešili vztahy pronesla jsem, že v tomhle směru budu nejspíš prokletá. Ona se na mě chvíli dívala a pak řekla, že nejspíš jo. Super. Takže co já vlastně řeším :-(

Nic o ničem

Ráno v rádiu hlásali, že do Brna dorazila chřipková epidemie a že lidi by měli být opatrní a jíst vitamíny … pánové správaři, děkuji za radu. Překulila jsem se na druhý bok a přemýšlela jestli se mám podívat na teploměr. Nakonec jsem se odvážila a hele, už to kleslo pod 38. Je čas vylézt z postele. Stejně budu muset v týdnu do práce, takže musím své líné tělo připravit na pohyb. Přesunula jsem se do vany, kde jsem zůstala naložená dokud se mi neudělaly ty správné varhánky na prstech. Následovala prohlídka terénu - bloumala jsem po bytě, ale nic se tu za ty tři dny co jsem se válela v posteli nezměnilo. Jen mám pocit, že náš andulák nějak víc pelichá. U oběda se rozhodl, že se proletí. Jenže tohle naše domácí zviřátko je ještě mnohem línější něž já (někdy z něj mám pocit, že než se vůbec rozhodne hnout, tak o tom opravdu dlouho a urputně přemýšlí) takže jeho záměr všechny přítomné zaskočil. Nejvíc ovšem taťku, kterému se do talíře sneslo nepřeberné množství malých barevných peříček a potom se pro změnu na našeho milého ptáčka sneslo nepřeberné množství nadávek (uveřejním pouze “ty blbej ptáku”). Ovšem naše andulka byla evidentně se svým výkonem nadmíru spokojena. Něco pípla, udělal ještě jedno kolečko a znovu se usadila v kleci a vševědoucně pozorovala jak celá rodinka pečlivě vybírá pírka z brambor. No, teď máme zase na pár dní jistotu, že se žádný letecký den konat nebude. Náš letec potřebuje opět nabrat sílu.
Jinak se u nás vůbec ni neděje; jako vždy

Chodníkové iluze Juliana Beevera

Belgičan Julian Beever je pouliční umělec, který maluje křídou na ulicích Londýna i dalších světových velkoměst ve Francii, Německu, Belgii, Austrálii aj. Jeho kresby jsou ale naprosto ojedinělé a zcela originální. Mají tu úžasnou moc zapůsobit.
Už od poloviny 90. let kreslí iluze trojrozměrných obrázků. 3D efekt je však patrný jen v případě, že se díváte ze správného místa/úhlu. Někdy na vytvoření takového díla potřebuje až tři dny (nechci ani pomyslet na to, jak jej musí strašit představa neočekávaného deště).
Jestli Vás jeho obrázky zaujaly, můžete se podívat i na jeho oficiální stránky: http://users.skynet.be/J.Beever/index.html

pohled z "nesprávného" úhlu

pohled ze správného úhlu


další kresby

Komunikace

Už je to dávno co A. G. Bell vynalezl první telefon (15. 2. 1876) a od té doby se toho opravdu hodně změnilo, že? Na počátku ledna byl na CES (Consumer Electronics Show) v Las Vegas uveden nový typ Nokie s tloušťkou pouhých 13,7 milimetru (což je o 3 mm méně než má konkurenční Motorola). Jsem zvědavá s čím přijdou mobilní společnosti příští rok. Možná jsou na řadě implantáty a podobné nesmysly. Nemyslím si ale, že všechny ty věci mají tu moc zlepšit “komunikaci” mezi lidmi. Někdy mám spíš pocit, že působí opačně.
Do telefonu zní člověk většinou příjemně, ale může se tvářit všelijak. Nedávno jsem třeba seděla s kamarádkou v jedné hospůdce, zazvonil jí telefon a její komentář byl “zase mi volá ten debil” u toho udělala pár výmluvných grimas, ale zvedla telefon a “ahoj miláčku,…….., tak pa a měj se pěkně; já tebe taky”. Neviděl jak se tvářila a naštěstí neslyšel její komentář po ukončení hovoru.
Radši mám osobní kontakt. Ale na druhou stranu jsem opravdu ráda když mi někdo napíše nebo zavolá. Někdy sedím jen tak u telefonu a přemýšlím komu napsat, nebo kdo by mohl napsat mě. Nebo i teď když jsem nemocná jsem přilepená u počítače a jsem vděčná za ICQ. Alespoň nějaký kontakt se světem. Ať žije 21 století, jupí. Sem tam se mě zeptají jak se mi daří a jestli už mi je líp; jojo, nemoc, to je vděčné téma k rozhovoru v každém věku :-) A dnešní den je opravdu komunikativní. Už mi napsalo asi deset lidí jak se postupně připojovali a odpojovali na ICQ. Jako vždy, ale čekáte že napíše někdo jiný, jedna konkrétní osoba. A jako vždy když na něco čekáte se nestane nic. Přijde sms nebo někdo volá, běžíte k telefonu… ale je to někdo jiný než jste chtěli. Je to skoro jako zákon schválnosti. Holky tohle řeší asi docela často. Kolikrát se nám to s Káčou už stalo. Seděly jsme a přemýšlely: napíše? mám napsat já? a co když nenapíše? a plno dalších otázek.
Vzájemná komunikace je důležitá a neměla by se podceňovat (i když otevřeně připouštím, že i já s ní mám někdy problém).

Myšlenkové pochody

Dnešní den nebyl příliš plodný. Bacil se mě pořád drží jako klíště. Tělo už nejspíš nerespektuje polykání prášků a teploměr předčí i moje skromné očekávání a šplhá stále výš. Ležím, čučím jak puk a chrchlu jak starý tuberák. Jsem prostě k sežrání. Ještě že mě nikdo nevidí. Mám spoustu času a nevím co s ním. Hlavou se mi honí plno myšlenek. Na povrch se derou vzpomínky; ty dobré a bohužel i ty, na které bych raději zapomněla.
Zase jen tak ležím, koukám kolem sebe. Prohlížím si obraz visící na stěně vedle postele. Maloval jej děda. Koukám, cítím… ředidlo na barvy, “vůni” cigaret; slyším… jak si děda pobrukuje nějakou písničku, slyším tahy štětce na plátně; vzpomínám… jak jsem se jako malá vždycky snažila vylézt na postel abych byla víš a lépe viděla na obraz. Ostatní vzpomínky jsem zavrhla a vehementně se je snažila vrátit zpět na svoje místo, někam do zadních šuplíků mé paměti. Je zajímavé, že některé věci člověk nemůže zapomenout i kdyby 100x chtěl. Když se ale potřebuju něco naučit do školy a nesmím to zapomenout, je to jako mávnutí kouzelným proutkem, ale v hlavě se mi to prostě neudrží.

Před chvílí se vrátila mamča z práce a donesla mi Malého Prince. Ještě jsem ho nečetla (jsem nejspíš kulturní barbar) takže se jdu do toho zakousnout a alespoň na chvíli tak rozptýlím svoje myšlenky.

Bacilonosič

Ták a je to tady, už to skolilo i mě – jsem nemocná nebo co. Vlezlo to na mě úplně znenadání. Ležím v posteli, prolívám hrdlo horkým čajem; i když mě napadá spousta jiných a mnohem lahodnějších moků, které bych do sebe mohla dostávat; beru nějaký pilulky a občas si změřím teplotu. Při pohledu na rtuťový sloupek se zděsím, protože to vypadá že bych měla každou chvílí vyhrát v sazce min. jackpot, jak to leze nahoru. No a pak se zase vztekle zakuklím pod peřinu; vypadám pravděpodobně jak larva (jenže ze mě se po uzdravení nevyklube krásný motýl).

Ani nevím, kde jsem to mohla chytnout. Že by v pondělí, když jsem byla s kamarády v jedné špeluňce, kde se ani netopilo a když jsem odcházela domů, tak jsem měla pocit, že i venku je mnohem tepleji než tam (a to byl 1 ْC). Nebo jsem se dorazila při čekání na vlak, který měl hodinu zpoždění? Opravdu nevím. (Ale i kdyby za to mohly ČD, tak bych jim to nejspíš ráda odpustila, protože cíl cesty byl víc než příjemný).
Hm… tak co teď; Reflex vyjde až zítra, Týden už mám přečtený… jediný pozitivum, který na tom v tuto chvíli vidím je, že si konečně najdu čas na svého oblíbeného spisovatele a zase si od něj něco přečtu.

I muži se stydí?

Dnes jsem narazila na jeden článek, který mě zaujal a docela i pobavil. Už jen jeho tučný červený titulek “Muži se při sexu stydí za své břicho” mě přímo praštil do očí. S chutí jsem se pustila do jeho čtení a dověděla se teda zajímavé věci…
Autor zde tvrdí, že celá třetina mužů při sexu skrývá svůj "pupek", aby jej partnerka nezahlédla; někteří si prý proto ani nesvlékají košili. Jiná třetina pak proklíná své pivní břicho a každý pátý muž drží dietu. Další velkou noční můrou má být ztráta vlasů… Článek končil radou mužům, aby se nestyděli a vyhledali kosmetickou pomoc a aby začali využívat omlazovací kosmetické přípravky.
Tak nevím, připadá mi to… nejspíš trochu divné. Když si např. představím svýho chlapa v pleťové masce a s plátky okurky na očích je to přinejmenším úsměvné. Neříkám, že chlap o sebe nemá pečovat, má smrdět, chodit v propoceném triku a já nevím co všechno, jen si myslím, že nic se nemá přehánět. Já třeba opravdu nesnáším, když muži mají špinavé a dlouhé nehty, ale kvůli tomu přece nemusí jít do kosmeťáku na manikúru, úplně stačí když si je ostříhají sami doma. A to že jim vypadají vlasy? nebo že má někdo větší břicho? No a co!!! Každýmu se přece líbí něco jiného. Kdyby měli všichni vypadat jako chodící reklama na “dokonalého” muže, tak by tu byla docela nuda. A navíc…. nikdo přece nechce stejného kluka/muže/chlapa jako mají všechny ostatní. Stačí když ON se líbí zrovna VÁM a naopak a potom už není co řešit.

Trocha psychologie

Někdy mám pocit, že se v ostatních alespoň trochu vyznám. Jsou to takové světlé okamžiky; snažím se odhadnout na co asi myslí, nebo co řeknou, co udělají, jak se zachovají. Ale je to hloupost. Často se nevyznám ani sama v sobě, natož potom v ostatních. Reakce druhých mě buď překvapí, nebo (a to je častější varianta) mě šokují. Ať tak či tak, všichni většinou řeší podobné problémy – láska, sex a prachy; v různém pořadí. Já osobně v posledních dnech řeším ten prví, příjemný ”problém”. Jen se nejspíš neumím nějak přizpůsobit situaci. Nevím jak se chovat, co dělat. Je to směšné, takže dost žvástů… Jen by mě zajímalo, jestli věříte na lásku?

Dobří lidé

Dnes, když jsem šla do práce, tak jako pokaždé, jsem se zastavila na malinkém stánku s ovocem a zeleninou a jako pokaždé jsem si zde chtěla koupit rajčata aby mi alespoň trochu “barevně” zpestřila můj jinak nudný pracovní oběd – chleba se sýrem a salámem :-/. Nic zas až tak zvláštního na tom jistě není. Měla jsem už připravenou i onu závratnou sumu 8 Kč, kterou vždy platím … ale dnes jsme peníze nepotřebovala. Pan prodavač se na mě usmál a řekl, že dnes je to pro mě zdarma. V tu chvíli se mi samovolně vybavila reklama na Vodafone, jen místo víkendových SMS zdarma, já měla odměnu jinou☺. Chtěla jsem mu i přesto peníze dát, ale byl “neodbytný”, tak jsem po chvíli svoji marnou snahu vzdala. Potom jsme prohodili ještě pár konverzačních vět typu “tak ať vám to v práci rychle uteče” a “přeju hezkej den” a už jsem musela utíkat do práce, protože i tak už jsem dost nestíhala. Ze stánku jsem odcházela/běžela s úsměvem a příjemným pocitem; určitě ale ne kvůli tomu, že jsem nemusela nic zaplatit, ale tak celkově, mě onen pan prodavač navodil příjemnou náladu a já se pak celej den culila na zákazníky v práci jak měsíček na hnoji… Jak málo stačí k lidské radosti…

Pocit

Znáte ten pocit - když si myslíte, že se něco začíná dařit a konečně věci jdou tak jak mají…. pak se ale stane něco, co jste nečekali a úplně Vás to rozhodí? – ozve se někdo koho jste dlouho neslyšeli, potkáte někoho koho jste dlouho nepotkali, někdo něco řekne … a jedna z těchto událostí Vás vykolejí, zmate a připraví o rádoby pocit "psychické vyrovnanosti" která se zdála být tak neotřesitelná. Vrátí se myšlenky a pocity, nebo naskočí husí kůže. Nesnáším to. Nesnáším když ztrácím kontrolu sama nad sebou, když si nejsem jistá co dělám nebo nedělám.Tak dost… musím se něčím zaměstnat, takže jsem se rozhodla, že si koupím novou postel. Dnes jsem objela snad všechny obchody s nábytkem a možná jsem si už i vybrala. Je tu ale drobný problém, moje vysněná postýlka je trošku větší a můj pokoj tak trochu malý. Musím vymyslet co s nábytkem, kam ho přesunout, poposunout nebo odstranit, protože ona se mi sem prostě musí vlézt.

Jééé ráno

Zase další ráno. Sakra, ale dnes mám zkoušku a jsem z toho nervní; mám pocit že kolem mě se právě odehrává něco jako klid před bouří. Celé to "představení" se odehraje až v 15:00. Nesnáším zk., který jsou až na odpoledne. Nejraději je mám ráno a hodně rychle za sebou. Potřebovala bych nějakej trik, jak se trošku zklidnit; a rady typu studená sprcha, mě moc štěstím nenaplňují...
Další problém je, že po dost dlouhé době uvidím někoho, na kom mi dřív hódně záleželo (nemám rádá to slovo - bejvalej; možná ex zní už trošku líp). Jde na stejnou zk., takže moje soustředění bude nejspíš dost omezené. Mám strach z toho, co ucítím; nechci totiž cítit nic. Konečně jsem potkala NĚKOHO nového, s kým je mi opravdu dobře a nerada bych tento vztah, kterej je ještě v plínkách nějak pokazila.

Koukám...

Tak jsem se rozhodla, že to taky vyzkouším... Třeba z toho něco vzejde a když ne, tak nic...
(Kdyby něco za vznik tohoto může Káča, ale pšššt)