Myšlenkové pochody
Dnešní den nebyl příliš plodný. Bacil se mě pořád drží jako klíště. Tělo už nejspíš nerespektuje polykání prášků a teploměr předčí i moje skromné očekávání a šplhá stále výš. Ležím, čučím jak puk a chrchlu jak starý tuberák. Jsem prostě k sežrání. Ještě že mě nikdo nevidí. Mám spoustu času a nevím co s ním. Hlavou se mi honí plno myšlenek. Na povrch se derou vzpomínky; ty dobré a bohužel i ty, na které bych raději zapomněla.
Zase jen tak ležím, koukám kolem sebe. Prohlížím si obraz visící na stěně vedle postele. Maloval jej děda. Koukám, cítím… ředidlo na barvy, “vůni” cigaret; slyším… jak si děda pobrukuje nějakou písničku, slyším tahy štětce na plátně; vzpomínám… jak jsem se jako malá vždycky snažila vylézt na postel abych byla víš a lépe viděla na obraz. Ostatní vzpomínky jsem zavrhla a vehementně se je snažila vrátit zpět na svoje místo, někam do zadních šuplíků mé paměti. Je zajímavé, že některé věci člověk nemůže zapomenout i kdyby 100x chtěl. Když se ale potřebuju něco naučit do školy a nesmím to zapomenout, je to jako mávnutí kouzelným proutkem, ale v hlavě se mi to prostě neudrží.
Před chvílí se vrátila mamča z práce a donesla mi Malého Prince. Ještě jsem ho nečetla (jsem nejspíš kulturní barbar) takže se jdu do toho zakousnout a alespoň na chvíli tak rozptýlím svoje myšlenky.
2 comments:
neboj,já Malého prince taky nečetla,jsme 2 barbarky a já dokonce i podle jména,Barča
Post a Comment