Převzato

Uncle Sam: Put it in the Czech Republic!
Martin Fendrych

George Bush rozhodl, že protiraketový radar USA umístí v Česku. A u nás se rozjela debata.Mirek Topolánek: “Radar je dar a járádar.” Nerozuměli mu. “Já rád dar,” vyslovil lépe. “Já rád radar, ty rád radar, on rád radar, trumpeta!” To už pochopil každý.Jiří Paroubek: “No tak já myslím, že každého slušného českého občana muselo urazit, že na české ministerstvo obrany tu žádost volal vrátný z amerického ministerstva obrany.” Saša Vondra, zastánce jednoho radaru USA na každém českém čtverečním kilometru, zvolal: “To je lež, to nebyl vrátný Pentagonu, nýbrž údržbář!” Paroubek prohlásil, že to tedy mění situaci. Jak si představuje adekvátní žádost? “Musí přijet Líza Rýžová, padnout na kolena a poprosit.”Čunek: “Já nejsem rasista, já jen doufám, že radar nebudou obsluhovat nepřizpůsobiví občané.” Kteří? “Ti, co nejsou v noci vidět,” děl záhadně. Ale výhrady stáhl. Potkal ho americký velvyslanec a nabídl mu půl milionu v dolarech cash. “499 tisíc v korunách,” řekl Čunek, “to je má taxa.” A strčil je doma pod polštář, že je za rok odnese do banky.Zaorálek: “Volal mi ruský raketogenerál Semjon Semjonovič Antiradarov, že Putin utáhne kohouty u plynu a ropy. Jsem zimomřivý a snadno nastydnu,” plakal, “jsem proti radaru!” Langer však jeho obavy rozptýlil: “Agent naší rozvědky Ivan mi hlásí, že ruské kohouty zarezly a nejdou utáhnout.”Klaus: “Na radar se mračím,” prohlásil, “ale proti raketám nic nemám, sám jich vlastním několik, dřevěné i grafitové.” Takže rakety, Georgiku, žádný radar.

Opravdu perfektní článek. (Převzala jsem jej z časopisu
)
Jóó, jeho střevo na psaní bych taky chtěla.

Jen krátce

Jak je to jenom možné. Opravdu se nestačím se divit.
JÁ – ve svých letech vysedávám v knihovně, občas zajdu i do školy, nebo trávím čas v práci. Každý den je stejný. Řekla bych, že pořád stejně nudný.
A můj DĚDA? “Užívá” si své stáří v domě s pečovatelskou službou (to je trochu s nadsázkou; samozřejmě). Chodíme jej navštěvovat každý den (teda ne každý den všichni, ale vždycky někdo) a dnes si nám postěžoval, že ho zdejší babičky, tedy pardon “postarší dámy”, neustále obletují a žádají si od něj pusu.
Můj vlastní dědoušek mě v tomto směru nejen strčí do kapsy, ale bez problémů dokonce překoná :-) Nejspíš bych se od něj měla něco přiučit.

Plány na dnešní den…

…rozhodla jsem se raději nemyslet a od rána se proto snažím něčím zaměstnat. Nejdřív jsem si zaplavala ve vaně, pak brouzdala po netu, chvíli četla a dělala taky něco málo do školy, ale to opravdu jen málo; i snaha se cení, ne? Vlastně jsem jen otevřela nějakou učebnici a koukala. Tenhle stav vzájemné hypnózy vydržel necelých 5 min. Dokonce, když jsem se u snídaně doslechla, že taťulda pojede shánět nějaké drobnosti do domácnosti, nabídla jsem se, že pojedu s ním. Super, takže program na dnešní den by byl.
Celé odpoledne jsme tedy objížděli obchoďáky typu Bauhaus, Hornbach a sháněli jsme různé věci jako svorky, třížílový kabel (měli jej dokonce ve zlaté izolaci, která se nám hodí k lustru). Nato jsme se poposunuli zase do jiného gigantického obchůdku, a koupili tu pro změnu nějaký digitální teploměr za okno. Opravdu zábavné - plula jsem mezi regály, čučela jak pulec a nemyslela. Když jsem se zamyslela, bylo to hlavně proto, abych zjistila kudy ven a kde najdu taťku (protože jsem se neustále někde ztrácela). No a když už jsme byli na těch našich velkých cestách zajel se mnou papínek i do Ikei, abych z toho taky něco měla. Slintala jsem nad nábytkem a velmi živě si jej představovala u sebe v pokoji. Byla jsem ovšem velmi jemně upozorněna, že se nic velkého kupovat nebude a že mám povoleno jen koukat a nesahat. Nakonec jsem si koupila stojan na časopisy – taky dobrý.
Potom cesta domů, kafíčko a eurosport. Hlavně nemyslet a hlavně to předsevzetí dodržet alespoň do večerních zpráv.

Splín č. 1?

Růžová - od nového roku šlo všechno líp. Dařilo se mi. Byla jsem šťastná (je to dost blbý a opotřebovaný slovo, ale myslím, že přesně vystihovalo můj tehdejší povznášející stav).

Posledních pár dní bylo ve znamení snad všech odstínů šedé, plných nejistoty a přemýšlení. Počínaje středou a konče včerejším večerem.

Dnešní černobílé ráno v sobě ještě mělo naději - malou; ale přece jen tu byla.

A teď? … všude je černo, tma a ticho…

---------------------


Jednou, když jsme s Hančou řešili vztahy pronesla jsem, že v tomhle směru budu nejspíš prokletá. Ona se na mě chvíli dívala a pak řekla, že nejspíš jo. Super. Takže co já vlastně řeším :-(

Nic o ničem

Ráno v rádiu hlásali, že do Brna dorazila chřipková epidemie a že lidi by měli být opatrní a jíst vitamíny … pánové správaři, děkuji za radu. Překulila jsem se na druhý bok a přemýšlela jestli se mám podívat na teploměr. Nakonec jsem se odvážila a hele, už to kleslo pod 38. Je čas vylézt z postele. Stejně budu muset v týdnu do práce, takže musím své líné tělo připravit na pohyb. Přesunula jsem se do vany, kde jsem zůstala naložená dokud se mi neudělaly ty správné varhánky na prstech. Následovala prohlídka terénu - bloumala jsem po bytě, ale nic se tu za ty tři dny co jsem se válela v posteli nezměnilo. Jen mám pocit, že náš andulák nějak víc pelichá. U oběda se rozhodl, že se proletí. Jenže tohle naše domácí zviřátko je ještě mnohem línější něž já (někdy z něj mám pocit, že než se vůbec rozhodne hnout, tak o tom opravdu dlouho a urputně přemýšlí) takže jeho záměr všechny přítomné zaskočil. Nejvíc ovšem taťku, kterému se do talíře sneslo nepřeberné množství malých barevných peříček a potom se pro změnu na našeho milého ptáčka sneslo nepřeberné množství nadávek (uveřejním pouze “ty blbej ptáku”). Ovšem naše andulka byla evidentně se svým výkonem nadmíru spokojena. Něco pípla, udělal ještě jedno kolečko a znovu se usadila v kleci a vševědoucně pozorovala jak celá rodinka pečlivě vybírá pírka z brambor. No, teď máme zase na pár dní jistotu, že se žádný letecký den konat nebude. Náš letec potřebuje opět nabrat sílu.
Jinak se u nás vůbec ni neděje; jako vždy

Chodníkové iluze Juliana Beevera

Belgičan Julian Beever je pouliční umělec, který maluje křídou na ulicích Londýna i dalších světových velkoměst ve Francii, Německu, Belgii, Austrálii aj. Jeho kresby jsou ale naprosto ojedinělé a zcela originální. Mají tu úžasnou moc zapůsobit.
Už od poloviny 90. let kreslí iluze trojrozměrných obrázků. 3D efekt je však patrný jen v případě, že se díváte ze správného místa/úhlu. Někdy na vytvoření takového díla potřebuje až tři dny (nechci ani pomyslet na to, jak jej musí strašit představa neočekávaného deště).
Jestli Vás jeho obrázky zaujaly, můžete se podívat i na jeho oficiální stránky: http://users.skynet.be/J.Beever/index.html

pohled z "nesprávného" úhlu

pohled ze správného úhlu


další kresby

Komunikace

Už je to dávno co A. G. Bell vynalezl první telefon (15. 2. 1876) a od té doby se toho opravdu hodně změnilo, že? Na počátku ledna byl na CES (Consumer Electronics Show) v Las Vegas uveden nový typ Nokie s tloušťkou pouhých 13,7 milimetru (což je o 3 mm méně než má konkurenční Motorola). Jsem zvědavá s čím přijdou mobilní společnosti příští rok. Možná jsou na řadě implantáty a podobné nesmysly. Nemyslím si ale, že všechny ty věci mají tu moc zlepšit “komunikaci” mezi lidmi. Někdy mám spíš pocit, že působí opačně.
Do telefonu zní člověk většinou příjemně, ale může se tvářit všelijak. Nedávno jsem třeba seděla s kamarádkou v jedné hospůdce, zazvonil jí telefon a její komentář byl “zase mi volá ten debil” u toho udělala pár výmluvných grimas, ale zvedla telefon a “ahoj miláčku,…….., tak pa a měj se pěkně; já tebe taky”. Neviděl jak se tvářila a naštěstí neslyšel její komentář po ukončení hovoru.
Radši mám osobní kontakt. Ale na druhou stranu jsem opravdu ráda když mi někdo napíše nebo zavolá. Někdy sedím jen tak u telefonu a přemýšlím komu napsat, nebo kdo by mohl napsat mě. Nebo i teď když jsem nemocná jsem přilepená u počítače a jsem vděčná za ICQ. Alespoň nějaký kontakt se světem. Ať žije 21 století, jupí. Sem tam se mě zeptají jak se mi daří a jestli už mi je líp; jojo, nemoc, to je vděčné téma k rozhovoru v každém věku :-) A dnešní den je opravdu komunikativní. Už mi napsalo asi deset lidí jak se postupně připojovali a odpojovali na ICQ. Jako vždy, ale čekáte že napíše někdo jiný, jedna konkrétní osoba. A jako vždy když na něco čekáte se nestane nic. Přijde sms nebo někdo volá, běžíte k telefonu… ale je to někdo jiný než jste chtěli. Je to skoro jako zákon schválnosti. Holky tohle řeší asi docela často. Kolikrát se nám to s Káčou už stalo. Seděly jsme a přemýšlely: napíše? mám napsat já? a co když nenapíše? a plno dalších otázek.
Vzájemná komunikace je důležitá a neměla by se podceňovat (i když otevřeně připouštím, že i já s ní mám někdy problém).

Myšlenkové pochody

Dnešní den nebyl příliš plodný. Bacil se mě pořád drží jako klíště. Tělo už nejspíš nerespektuje polykání prášků a teploměr předčí i moje skromné očekávání a šplhá stále výš. Ležím, čučím jak puk a chrchlu jak starý tuberák. Jsem prostě k sežrání. Ještě že mě nikdo nevidí. Mám spoustu času a nevím co s ním. Hlavou se mi honí plno myšlenek. Na povrch se derou vzpomínky; ty dobré a bohužel i ty, na které bych raději zapomněla.
Zase jen tak ležím, koukám kolem sebe. Prohlížím si obraz visící na stěně vedle postele. Maloval jej děda. Koukám, cítím… ředidlo na barvy, “vůni” cigaret; slyším… jak si děda pobrukuje nějakou písničku, slyším tahy štětce na plátně; vzpomínám… jak jsem se jako malá vždycky snažila vylézt na postel abych byla víš a lépe viděla na obraz. Ostatní vzpomínky jsem zavrhla a vehementně se je snažila vrátit zpět na svoje místo, někam do zadních šuplíků mé paměti. Je zajímavé, že některé věci člověk nemůže zapomenout i kdyby 100x chtěl. Když se ale potřebuju něco naučit do školy a nesmím to zapomenout, je to jako mávnutí kouzelným proutkem, ale v hlavě se mi to prostě neudrží.

Před chvílí se vrátila mamča z práce a donesla mi Malého Prince. Ještě jsem ho nečetla (jsem nejspíš kulturní barbar) takže se jdu do toho zakousnout a alespoň na chvíli tak rozptýlím svoje myšlenky.

Bacilonosič

Ták a je to tady, už to skolilo i mě – jsem nemocná nebo co. Vlezlo to na mě úplně znenadání. Ležím v posteli, prolívám hrdlo horkým čajem; i když mě napadá spousta jiných a mnohem lahodnějších moků, které bych do sebe mohla dostávat; beru nějaký pilulky a občas si změřím teplotu. Při pohledu na rtuťový sloupek se zděsím, protože to vypadá že bych měla každou chvílí vyhrát v sazce min. jackpot, jak to leze nahoru. No a pak se zase vztekle zakuklím pod peřinu; vypadám pravděpodobně jak larva (jenže ze mě se po uzdravení nevyklube krásný motýl).

Ani nevím, kde jsem to mohla chytnout. Že by v pondělí, když jsem byla s kamarády v jedné špeluňce, kde se ani netopilo a když jsem odcházela domů, tak jsem měla pocit, že i venku je mnohem tepleji než tam (a to byl 1 ْC). Nebo jsem se dorazila při čekání na vlak, který měl hodinu zpoždění? Opravdu nevím. (Ale i kdyby za to mohly ČD, tak bych jim to nejspíš ráda odpustila, protože cíl cesty byl víc než příjemný).
Hm… tak co teď; Reflex vyjde až zítra, Týden už mám přečtený… jediný pozitivum, který na tom v tuto chvíli vidím je, že si konečně najdu čas na svého oblíbeného spisovatele a zase si od něj něco přečtu.

I muži se stydí?

Dnes jsem narazila na jeden článek, který mě zaujal a docela i pobavil. Už jen jeho tučný červený titulek “Muži se při sexu stydí za své břicho” mě přímo praštil do očí. S chutí jsem se pustila do jeho čtení a dověděla se teda zajímavé věci…
Autor zde tvrdí, že celá třetina mužů při sexu skrývá svůj "pupek", aby jej partnerka nezahlédla; někteří si prý proto ani nesvlékají košili. Jiná třetina pak proklíná své pivní břicho a každý pátý muž drží dietu. Další velkou noční můrou má být ztráta vlasů… Článek končil radou mužům, aby se nestyděli a vyhledali kosmetickou pomoc a aby začali využívat omlazovací kosmetické přípravky.
Tak nevím, připadá mi to… nejspíš trochu divné. Když si např. představím svýho chlapa v pleťové masce a s plátky okurky na očích je to přinejmenším úsměvné. Neříkám, že chlap o sebe nemá pečovat, má smrdět, chodit v propoceném triku a já nevím co všechno, jen si myslím, že nic se nemá přehánět. Já třeba opravdu nesnáším, když muži mají špinavé a dlouhé nehty, ale kvůli tomu přece nemusí jít do kosmeťáku na manikúru, úplně stačí když si je ostříhají sami doma. A to že jim vypadají vlasy? nebo že má někdo větší břicho? No a co!!! Každýmu se přece líbí něco jiného. Kdyby měli všichni vypadat jako chodící reklama na “dokonalého” muže, tak by tu byla docela nuda. A navíc…. nikdo přece nechce stejného kluka/muže/chlapa jako mají všechny ostatní. Stačí když ON se líbí zrovna VÁM a naopak a potom už není co řešit.

Trocha psychologie

Někdy mám pocit, že se v ostatních alespoň trochu vyznám. Jsou to takové světlé okamžiky; snažím se odhadnout na co asi myslí, nebo co řeknou, co udělají, jak se zachovají. Ale je to hloupost. Často se nevyznám ani sama v sobě, natož potom v ostatních. Reakce druhých mě buď překvapí, nebo (a to je častější varianta) mě šokují. Ať tak či tak, všichni většinou řeší podobné problémy – láska, sex a prachy; v různém pořadí. Já osobně v posledních dnech řeším ten prví, příjemný ”problém”. Jen se nejspíš neumím nějak přizpůsobit situaci. Nevím jak se chovat, co dělat. Je to směšné, takže dost žvástů… Jen by mě zajímalo, jestli věříte na lásku?

Dobří lidé

Dnes, když jsem šla do práce, tak jako pokaždé, jsem se zastavila na malinkém stánku s ovocem a zeleninou a jako pokaždé jsem si zde chtěla koupit rajčata aby mi alespoň trochu “barevně” zpestřila můj jinak nudný pracovní oběd – chleba se sýrem a salámem :-/. Nic zas až tak zvláštního na tom jistě není. Měla jsem už připravenou i onu závratnou sumu 8 Kč, kterou vždy platím … ale dnes jsme peníze nepotřebovala. Pan prodavač se na mě usmál a řekl, že dnes je to pro mě zdarma. V tu chvíli se mi samovolně vybavila reklama na Vodafone, jen místo víkendových SMS zdarma, já měla odměnu jinou☺. Chtěla jsem mu i přesto peníze dát, ale byl “neodbytný”, tak jsem po chvíli svoji marnou snahu vzdala. Potom jsme prohodili ještě pár konverzačních vět typu “tak ať vám to v práci rychle uteče” a “přeju hezkej den” a už jsem musela utíkat do práce, protože i tak už jsem dost nestíhala. Ze stánku jsem odcházela/běžela s úsměvem a příjemným pocitem; určitě ale ne kvůli tomu, že jsem nemusela nic zaplatit, ale tak celkově, mě onen pan prodavač navodil příjemnou náladu a já se pak celej den culila na zákazníky v práci jak měsíček na hnoji… Jak málo stačí k lidské radosti…

Pocit

Znáte ten pocit - když si myslíte, že se něco začíná dařit a konečně věci jdou tak jak mají…. pak se ale stane něco, co jste nečekali a úplně Vás to rozhodí? – ozve se někdo koho jste dlouho neslyšeli, potkáte někoho koho jste dlouho nepotkali, někdo něco řekne … a jedna z těchto událostí Vás vykolejí, zmate a připraví o rádoby pocit "psychické vyrovnanosti" která se zdála být tak neotřesitelná. Vrátí se myšlenky a pocity, nebo naskočí husí kůže. Nesnáším to. Nesnáším když ztrácím kontrolu sama nad sebou, když si nejsem jistá co dělám nebo nedělám.Tak dost… musím se něčím zaměstnat, takže jsem se rozhodla, že si koupím novou postel. Dnes jsem objela snad všechny obchody s nábytkem a možná jsem si už i vybrala. Je tu ale drobný problém, moje vysněná postýlka je trošku větší a můj pokoj tak trochu malý. Musím vymyslet co s nábytkem, kam ho přesunout, poposunout nebo odstranit, protože ona se mi sem prostě musí vlézt.

Jééé ráno

Zase další ráno. Sakra, ale dnes mám zkoušku a jsem z toho nervní; mám pocit že kolem mě se právě odehrává něco jako klid před bouří. Celé to "představení" se odehraje až v 15:00. Nesnáším zk., který jsou až na odpoledne. Nejraději je mám ráno a hodně rychle za sebou. Potřebovala bych nějakej trik, jak se trošku zklidnit; a rady typu studená sprcha, mě moc štěstím nenaplňují...
Další problém je, že po dost dlouhé době uvidím někoho, na kom mi dřív hódně záleželo (nemám rádá to slovo - bejvalej; možná ex zní už trošku líp). Jde na stejnou zk., takže moje soustředění bude nejspíš dost omezené. Mám strach z toho, co ucítím; nechci totiž cítit nic. Konečně jsem potkala NĚKOHO nového, s kým je mi opravdu dobře a nerada bych tento vztah, kterej je ještě v plínkách nějak pokazila.

Koukám...

Tak jsem se rozhodla, že to taky vyzkouším... Třeba z toho něco vzejde a když ne, tak nic...
(Kdyby něco za vznik tohoto může Káča, ale pšššt)